AGADIR

Vyhledávání:

osoby
akce
projekty
skladby

Agadir na facebooku:

Agadir na Instagramu:

Agadir na Wikipedii:

Kanál RSS:

Jsme členové
Českého centra Mezinárodního
PEN klubu

Jsme členové
Sdružení Q

Pořady z cyklu
"Agadir: Na strunách naděje"
jsou konány
za finanční podpory
Státního fondu kultury
České republiky

Mediální partneři:

Přihlášený uživatel:
žádný

Vaše IP adresa:
3.142.249.105

Přístupy celkem: 46617230
Přístupy dnes: 4233

Optimalizováno pro rozlišení:
1280x720 a vyšší

Historie Agadiru

Hudební složka

Členové Agadiru v historii

HISTORIE

Založení divadla Agadir

Divadlo hudby a poezie vzniklo roku 1965 jako studentské divadlo při SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škole) ve Valašských Kloboukách, od roku 1968 škola nese název gymnázium. Zakladatelkou i uměleckou vedoucí souboru je profesorka češtiny Milena Fucimanová.

Členové divadla Agadir ve Valašských Kloboukách

Soubor sestával ze studentů a studentek všech ročníků uvedené školy. Na počátku se do práce zapojili studenti prvního ročníku, vytrvali až do maturity a vytvořili stabilní a dobře synchronizovaný kolektiv. Patří k nim Marie Švachová, Manon Horáková, Jana Nedavašková, Otakar Bedroš, Gregor Tögel, Jaroslav Maryáš, Antonín Pecha a Emil Potůček. Během dalších let přibývali noví zájemci, někteří pracovali jeden rok, jiní po celou dobu studia, tedy čtyři roky. K těm "skalním" patří Eliška Lysáčková, Štefan Kvasnička, Miroslava Trllová, Leona Strnadová, Jolana Kubrychtová, Lubomíra Fojtů, Bronislava Minaříková, Emil Záhumenský (klavír), Eva Kamenčáková, Antonín Gargulák, Marie Chuchmová, Irena Fucimanová, Alexandra Viktorinová, Hana Zouharová, Lenka Fojtíková, Leo Überall (housle), Jana Kozubíková, Ivan Susedík, Jiří Šebák (housle), Miroslav Bžatek, Eva Kamenčáková, Cyril Hořinka, Liběna Pořízková, Václav Zvoníček, Vilém Zvoníček, Robert Soška, Ivana Burianová, Libuše Stejskalová (zpěv), Přemysl Knapp, Eva Fucimanová, Petr Maňas, Miroslava Orlová, Eva Stupková, Jan Chuchma, Kristýna Zvoníčková, Ondřej Fuciman, Peter Múdry, Roman Červeňan, Blanka Pechancová, Eva Tkadlecová (výrazový tanec) a další.

Repertoár divadla Agadir

1965 - 1975
V prvním desetiletí svého působení tvořila hlavní repertoár divadla Agadir literární pásma současných básníků, od roku 1968 se divadlo představuje jako autorské. Už následujícího roku po založení, v roce 1966, soubor zvítězil v okresní soutěži a postoupil do krajského kola v Brně, a to montáží poémy Agadir švédského autora Artura Lundvista a úryvků z novely Romaina Rollanda Petr a Lucie. Tato okolnost přinesla studentskému souboru i název, který nese dosud.
Každoročně připravilo divadlo Agadir řadu literárních pásem, s kterými soubor vystupoval na veřejnosti jednak ve Valašských Kloboukách (v místní knihovně, v kulturním domě, v prostorách valašskoklobouckého muzea a v Domě pionýrů a mládeže), jednak v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín) při různých soutěžích, v krajských soutěžích v Brně a pravidelně každý rok také v družebním gymnáziu v Púchově.
K nejúspěšnějším vystoupením patřil Hamlet Vladimíra Holana, poté Romance pro křídlovku Františka Hrubína, montáž románu Stříbrný vítr Fráni Šrámka, Proměna Františka Hrubína a druhý zpěv Máchova Máje. V těchto literárních pásmech se ještě uplatňuje tradiční recitační postup - střídá se výstup sólový s recitačním duem či triem, a to vše prostoupeno i sborovými vstupy. Charakteristickým znakem těchto pásem je i choreografie, promyšlené krokové variace a přemísťování účinkujících tak, aby pohyb na jevišti dotvářel atmosféru. V těchto literárních montážích se ještě neuplatňovala hudební složka, tu vlastně nahrazovala sborová recitace.
V závěru sedmdesátých let a pak ještě jednou v polovině let osmdesátých (1985) se repertoár divadla rozšířil o prozaické texty, které byly pojaty jako dramatické miniatury. V sedmdesátých letech se jednalo o čtyři krátké fejetony Jana Nerudy z knihy Žerty hravé a dravé, v osmdesátých letech soubor nastudoval pět apokryfů Karla Čapka z jeho Knihy apokryfů.

Jen dvakrát v tomto tvůrčím období bylo vystoupení podmíněno hudbou, tenkrát ještě reprodukovanou. V obou případech došlo k selhání, popravdě řečeno k fiasku. První selhání, které mělo bohužel pro vedoucí souboru neblahou dohru, se týkalo přednesu druhého zpěvu Máchova Máje. Sugestivní atmosféru měl vytvořit Berliozův Pochod k popravišti, nahraný na magnetofonovém pásku. Při produkci došlo k technické závadě a z reproduktorů se ozvaly Horníčkovy Hovory H. Tato nezaviněná a nezáviděníhodná situace se posuzovala jako politická provokace a divadlu hrozilo, že nebude smět určitou dobu vystupovat na veřejnosti. Druhé selhání se událo při scénickém provedení Nerudových fejetonů. I tady hrála svou roli reprodukovaná hudba - tentokrát šlo o Luisinu a Bettinu polku Bedřicha Smetany, při níž měli vybraní členové souboru polku tančit. Magnetofon byl nahrazen gramofonem, ale gramofonová deska se při manipulaci rozpůlila a tanec se nekonal.

1975 - 1992

Od roku 1968 se divadlo prezentuje jako autorské - s texty Mileny Fucimanové. Hudební doprovod je po neblahých zkušenostech s technikou hrán živě, převládají klavírní nebo houslové vstupy. Hudební produkce není původní, studenti si sami volí především melodie populárních kapel té doby, některé písně také živě zpívají.

V sedmdesátých letech divadlo Agadir často spolupracovalo s akademických malířem Zdeňkem Matyášem. Na základě textů inspirovaných obrazy tohoto umělce vznikala nová pásma, kterými soubor jednak otevíral četné malířovy vernisáže (Opava, Uherské Hradiště), jednak se opět účastnil soutěží - například s pásmem Cesta na Uhrovec se dostal až na celostátní festival studentské umělecké tvořivosti do Znojma, kde byl přítomen i malíř Zdeněk Matyáš a osobně instaloval své olejomalby. Pásmo bylo předvedeno jako výstup na horu nad městečkem Brumov a odtud pohled do údolí na Brumov i Valašské Klobouky, pohled do míst, která malíř zvěčnil na svých plátnech.

Jako autorské divadlo se Agadir v sedmdesátých letech představil řadou literárních pásem z veršů Mileny Fucimanové.

Jednotlivé literární večery byly zpočátku označovány jen jako Večery poezie - a představovaly lineárně pojaté lyrické pásmo. Těžiště spočívalo ve slově, důraz byl kladen na přednes. Přednášeli pouze jednotlivci, od sborové recitace se upustilo. Scéna se zjednodušila, pracovalo se pouze se světlem (svíčky, zrcadla). Postupem doby se toto pojetí mění, vystoupení "stoupá", je postaveno na dialogu postav i dialogu s posluchači. Soubor se v těchto letech postupně mění ze souboru recitačního na poetické divadlo. Lyrická složka je potlačována a vystřídána dramatickými prvky. Jednotlivá představení už zaznamenávají rozvíjející se situaci, dramatický konflikt, akci, často se obracejí přímo k divákům, v některých případech (Dotazník) se s nimi kontaktují. K těmto poeticko-dramatickým představením patří mimo jiné:

Hra na fanty (motiv hledání přátelství a lásky, bolestné konflikty z nedorozumění, vztahy mezi nejbližšími)

Slovník naučný (jednotlivé texty jsou inspirovány spojkami nebo částicemi - až, ať, ačkoli, ale aby - a vyvolávají představy jistých životních situací a postojů)

Modlitba Hanse Christiana Andersena (vstupní a výstupní části recitovány také německy, anglicky a rusky - motiv rodičů a dětí)

Žonglování na hrotu srdce (motiv samoty a osamění, motiv obav...)

Nezavěšujte, doktore Barnarde (naléhavá potřeba dorozumění)

Smyčec putující k houslím (motiv přírody, inspirován ekologickým valašskoklobouckým aktivistou Miroslavem Janíkem)

Dotazník (inspirován psychologickým testováním, které na gymnáziu nedlouho předtím probíhalo - otázky typu: Chtěl bys být raději číšníkem, nebo hajníkem? Rozhoduješ se snadno a lehce? Jsi důvěřivý? Snadno podléháš různým náladám? Míváš pocity osamělosti? atd.). V posledně uváděném pásmu se studenti obraceli i na posluchače a svými otázkami je začleňovali do děje.

Ztratila se kočička (miniférie).

Včelí milování.

V osmdesátých letech se častěji uváděly autorské pohádky (Pohádka o mluvící panence, O třech princeznách apod.) S výjimkou jednoho představení nešlo o pohádky pro děti, spíše o inspiraci pohádkami a dalším rozvinutím jejich motivů.

Divadlo Agadir v Brně

V devadesátých letech, poté, kdy se soubor přesunul z Valašských Klobouk do Brna, protože zakladatelka souboru, textařka i režisérka Milena Fucimanová začala učit na Biskupském gymnáziu v Brně, opouští Agadir načas svůj statut autorského divadla a věnuje se poezii autorů, kteří v minulém režimu nemohli publikovat nebo publikovali jen okrajově. Soubor je nově sestaven ze studentů zmíněného gymnázia. Nově nastupujícími členy jsou Ondřej Liška, Jana Bartoňová, David Černoch, Petr Bubeníček, Petr Polehla, Martina Klusáková, Marie Slováčková, Karel Matuška, Miroslav Krotký, Marta Mrázová, Jan Novotný, Ondřej Fuciman, Peter Múdry, Roman Červeňan a další. Zároveň se formuluje velmi výrazným způsobem i hudební složka, kterou tvoří, což je velmi zajímavé, absolventi valašskoklobouckého gymnázia, kteří tak zároveň představují stabilní součást divadla - Ondřej Fuciman, Peter Múdry a Roman Červeňan - tito zároveň vytvářejí vlastní hudební doprovod. Zejména první jmenovaný. Pod záštitou P. Norberta Badala vystupuje divadlo v kapitulní síni starobrněnské baziliky. Vznikají celovečerní představení pro veřejnost. Divadlo připravilo novou dramaturgii a uvádí postupně poezii Jiřiny Axmannové, Miloně Čepelky (s tímto pásmem vystoupilo i v Opočnu , kde přispělo k oslavám autorových narozenin), Karla Křepelky, Věroslava Mertla, Ivana Slavíka a Zdeňka Rotrekla, dále připravilo ekumenické pásmo z děl autorů křesťanských církví. S tímto literárním pásmem se představilo také v Itálii. Bohužel překlad veršů nebyl včas dodán a divadlo muselo na poslední chvíli změnit scénář - nechat rozhodující prostor hudbě.

V druhé polovině devadesátých let se profil divadla Agadir opět mění. Znovu se stává divadlem autorským, ale není už studentským divadlem vázaným na určitou střední školu. Jeho členové jsou vysokoškolští studenti, a jak jde čas, tak už absolventi vysokých škol, a divadlo přejímá Ondřej Fuciman. Zakladatelka divadla Agadir je s divadlem spojena jako textařka, dramaturgická i režijní část je v rukou zmíněného Ondřeje Fucimana a Evy Strnadové. Převládá hudební složka divadla, text je svěřen jen jedné, maximálně dvěma přednášejícím. Vznikají poetická pásma:

Studna (1998) - hrozí nám potopa, nebo spíše citová vyprahlost? (recitují Barbora Zajíčková a Lukáš Gryc).

Šmejd v alobalu (1999) - věčný dialog muže a ženy (Alice Schildbergerová, Lukáš Gryc a Jan Šuškleb).

Pět oříšků pro Popelku (1999) - antipohádka o tom, že dnes už ženy a dívky nečekají, až si pro ně přijede princ (Eva Strnadová).

Ester (2001) - starozákonní motiv v moderním světě (Eva Strnadová).

Od roku 2005 se znovu formuje herecká složka, kterou zastupuje Veronika Zajíčková, Dana Paulíčková, Zdeněk Polák a Tomáš Procházka. Hudební část divadla tvoří Dagmar Kaplanová, Jana Hřivňacká, Klára Dalíková, Petra Winklerová, Karolina Strnadová, Peter Múdry a Ondřej Fuciman). S texty slovenské autorky Marty Hlušíkové se divadlo Agadir zúčastnilo Mezinárodního festivalu Artirum Art v Rimavské Sobotě na Slovensku.

V následujících letech se divadlo Agadir opět vrací k autorské tvorbě. Zároveň se rozšířilo o vlastní nahrávací studio, ve kterém vznikají nové projekty:

Denní menu (2006) - člověk, jeho prostor a vnímání opakujícího se času v návaznosti na osudové doteky, které právě čas přináší a kterými si nás formuje.

Šípková Růženka po sto letech (2007) - představení pro děti.

Ohrožená kultura (2007) - zpracování filozofického díla prof. Josefa Šmajse.

V této době, v letech 2006 a 2007, vzniká poněkud netradiční album: komorní opera o třech dějstvích Rusalka (transkripce původního díla Antonína Dvořáka).

Současnost

V současné době (od roku 2008) se divadlo hudby a poezie Agadir věnuje především projektu "Agadir uvádí...". Patronát nad ním nese Obcí spisovatelů. Jeho pořady jsou uskutečňovány v Mahenově památníku v Brně (pobočka Knihovny Jirího Mahena). Jedná se o hudebně poetická pásma současných básníků. V rámci tohoto projektu byli prezentováni tito autoři:

2008:

2009:

Marta Veselá-Jirousová

2010:

František Schildberger

2011:

V rámci tohoto projektu vzniklo i několik CD:

Angelos Morfeas: Tisíc rájů / Prokletí andělů

Petr Moučka: Vrbovec nezklamal

Eva Talpová: Oblaka mnou jdou

Taťjana Maťátková: Samá rána

Dušan Malíř: Slunce v Arles

Vladimír Křivánek: Bolest

Hana Minaříková: Mitto tibi navemt

Angelos Morfeas: V restauraci U Mrtvoly

František Schildberger: Merkurova kašna

Petra Rosette: Dovnitř obrácené oko

Milan Hrabal: Erotikon

Miloň Čepelka: Haiku

Lubomír Brožek: Pozie je zrcadlo, které cítí bolest

Jelikož vznikla celá řada nových písní, vzniklo i nové samostatné písničkové album Silný vývar (2009). Zároveň divadlo Agadir uvedlo i dva pořady sestavené jako koláž z výše uvedených autorů: Na každého čeká jeho verš I a Na každého čeká jeho verš II.

V roce 2010 se divadlo Agadir zapojilo do projektu "Rok Karla Hynka Máchy 2010" věnovaného 200. výročí narození tohoto významného českého básníka. Divadlo Agadir přispělo svým melodramem Slavné ticho panovalo (2010).

Současné i minulé aktivity divadla hudby a poezie AGADIR najdete v sekci AKCE